MOTO GP – Brno 14.8.2011

    Ve svém ohlédnutí za motocyklovou Grand Prix ČR se budu snažit spíše o to, aby převažovaly pocity nezaujatého fanouška z celého dne jako celku, nad rozebráním jednotlivých závodů. Je evidentní, že se umístění mých favoritů projeví na konečném hodnocení celé akce –i proto, že se jedná o moji první návštěvu podniku takového formátu, jakým seriál MS silničních motocyklů je- ale tento prvek se budu snažit minimalizovat. Rád bych, aby tento miničlánek přiblížil atmosféru závodů např. lidem, kteří jej viděli třeba jen v televizi, či si přečetli konečné výsledky v novinách. Pokud je reportáž přesvědčí, aby někdy v budoucnu svoje stanovisko změnili, a GP navštívili, určitě nebudou litovat – a já budu mít také radost. Ještě bych rád podotknul, že jsem typický TV fanoušek, a sledování závodů přímo na tribuně mi vždy přišlo v porovnání s pohodlím TV přenosu, jako horší varianta. S potěšením mohu konstatovat, že jsem se mýlil. Jak jsem k tomuto názoru dospěl, si už přečtěte sami.

Hezké počtení!

Neděle – cca 8:45

    Možná si ještě mnozí z vás po přečtení předchozího odstavce kladou otázku, proč jsem se vůbec rozhodl pro návštěvu VC. Inu, jak asi víte, nad příštím působením ČR v kalendáři MS silničních motocyklů se stahují mračna a byla (je) tu reálná možnost, že se letos pojede naposledy. To si nemohl nechat ujít ani takový pohodlný člověk, jako jsem já. Lístek, opravňující ke vstupu na přírodní tribuny (A,B,C,D,E,F) během celého víkendu, jsem pořídil v předprodeji za solidních 1.600 Kč (vč. dodání až domů). A teď už tedy opravdu k nedělnímu dění.                            Již příjezd na automotodrom byl pro mě velkým zážitkem, částečně totiž vedl po staré legendární brněnské trati. Jedním okem (co byste v 9 ráno také chtěli) jsem si vychutnával trať a její krásnou lesní kulisu. Bylo mi zvláštně při představě, že na stejném místě se před několika desetiletími proháněl třeba mnou obdivovaný František Šťastný na svojí Jawě. Úzká silnička s mnoha převýšeními, lemovaná stromy byla ideální na to, aby si člověk přivodil zranění, či dokonce smrt. Zároveň mi ale pomohla pochopit pojem „závodit srdcem“, který se na dnešních sterilních (na druhou stranu ale bezpečných) zavodních komplexech už pomalu, ale jistě vytrácí. Bohužel. Můj obdiv k výše zmíněnému pánovi (a k jeho kolegům) tím ještě vzrostl.                                            Vjezd k parkovišti okruhu byl celkem dobře značen cedulemi a solidní práci v navigaci odvedla i policie. Bohužel cena za parkovné mi utekla, budeme se muset optat kolegy řidiče-Ferdy .      Svoz přímo k tribunám byl prováděn pomocí bezplatných autobusových linek. Již v autobuse se po mě začala sápat místní atmosféra. Kam oko dohlédlo, tam uvidělo žluté tričko s číslem 46, což mě jakožto fanouška Valeho potěšilo. Jsem prostě nestranný pisálek .                                To pravé peklo ale přišlo až s příchodem na okruh. Ještě před vstupními branami byl slyšet hukot motorů, při kterém mi na těle naskakovala husí kůže. A to se prosím jednalo pouze o třídu motocyklů do 125 ccm, přezdívaných malorážky.                                                           Bez většího zdržení (palec nahoru za organizaci) jsme prošli vstupní bránou na tribunu C (tzv. pasáž Stadion) a já už se nemohl dočkat, až zasednu na místo a budu moc nerušeně sledovat dopolední warm-upy. Trochu mě zarazil solidní počet lidí, na tak „časnou“ hodinu závodního dne. Po chvilce přešlapování a bloudění jsem konečně usedl na travnatý svah a byl jsem nadšen. Výhled na místo, kde závodníci dobrzďovali do 7. zatáčky, celá 8., 9. a 11. zatáčka, a kus výjezdu ze 12. zatáčky Paráda.

Trochu jsem se bál o počasí (celý víkend relativně dost pršelo, o čemž jsem se přesvědčil na vlastní kůži při cestě na autobus do Brna – naštěstí jel tak dlouho, že tak jsem stačil i oschnout) ale nakonec se na nás usmálo slunce, i když chvílemi zpoza mraků – bohudík, nebo bych byl spálený ještě víc .                                                                                                                Nyní bych pár rád napsal pár řádků o tom, jak na mě zapůsobily jednotlivé kategorie.

Warm-up 125 ccm (8:40 – 9:00)

Ze zahřívacího tréninku malorážek jsem stihl posledních cca deset minut, i tak jsem ale všechny dojmy, které na mě účastníci MS nejslabší kategorie (motocykly i jezdci) vytvářeli, vstřebával plnými doušky.                                                                                                                         Především se jedná o charakteristický zvuk, který mnoho lidí přirovnává (a v TV se to opravdu tak jeví) ke zvuku zahradní sekačky. Na živo je však i tato nejslabší kategorie po zvukové stránce brutální. Je znát, že jde o závodní speciály, vyladěné na maximální výkon. Jinak mě ještě zaujala dravost mladých jezdců, která se ale projevila více až v závodě.

Warm-up MOTO 2 (9:10 – 9:30)

Ještě bych rád podotknul, že se mi moc líbilo rozvržení zahřívacích tréninků. Motocykly po dráze kroužily solidních dvacet minut, při čemž slovem kroužily myslím opravdovou jízdu. Narážím tím třeba na hodinové tréninky, kde se na trati stejně půlku vymezeného času nic neděje, ale chápu důvody, které se za tím nacházejí. Jen jsem chtěl zmínit, že tu jezdci odjezdily skutečně celou dobu, určenou k přípravě na závod. Navíc jsem po skončení tréninku malorážek nemusel čekat ani deset minut, než jsem spatřil závodní speciály třídy MOTO 2 s jednotným motorem HONDA 600 ccm. Jestli mi zvuk 125tek přišel brutální, pak jsem pro MOTO dvojky neměl slov. Vysokootáčkové motory vyhnané při výjezdu z „céčka“ na plný plyn byly v některých okamžicích tak silné a zněly tak moc vysoko, až to uším bylo nepříjemné.                             Jinak se během tréninku nic nestandardního nestalo. Trochu mě ale zaskočily dvě věci. Obojí jsem si uvědomil přibližně až v půlce tréninku MOTO 2, když jsem vstřebal první dojmy a relativně se uklidnil. První věc mě praštila do očí, druhá do uší. Seděl jsem sice hned naproti velkoplošné obrazovce, ta byla ale tak malá (resp. tak daleko), že se na ni absolutně nedaly přečíst údaje o průběžném pořadí, v závodě zbývajícím počtu kol, apod. Jak jsme zjistili, když jsme se po volném tréninku dotazovali umístění Valeho (nestrannost), nebyli jsme sami, kdo měl podobný problém. Nikdo kolem nás neměl ponětí. Nakonec to možná bylo lepší, Rossi dojel až 11., a já bych se ani netěšil na závod MOTO GP .                                                                          Druhý problém nepřímo souvisel s tím prvním, týkal se komentáře na dráze.  Sice jsem žádný nečekal, a proto jsem byl příjemně překvapen, když jsem uslyšel mumlání jakéhosi pána, který četl startovní listinu a plnil další povinnosti komentátora. Mé nadšení však vyprchalo, když pán (byla to dvojice pánů, abych nekřivdil) přepnul po chvíli do němčiny. Dobře, chápu, jedná se o mezinárodní podnik, tak to budeme střídat s angličtinou, ale němčina? To v Německu taky prostřídávají s češtinou?  Výměna našeho jazyka s jazykem našich sousedů probíhala až do konce dne, v poměru asi třicet ku sedmdesáti v neprospěch naší vlasti. Smutné. Holt byznys je byznys.                                                                                                                                        To jsem ale brzy pustil z hlavy, jelikož dunění motorů bylo tak hlasité, že rozumy komentátorů s přehledem přerušilo. Navíc se blížilo rozsvícení zeleného světla, které signalizovalo zahájené tréninku královské kubatury.

Warm-up MOTO GP (9:40 – 10:00)

Kdo je ve světě motocyklové silničního závodění jasnou jedničkou ukázal pohled na okolní davy lidí navléknutých do žlutých triček s číslem 46, ale definitivně to potvrdil až začátek tréninku MOTO GP.                                                                                                                                            Na dráhu jako první vjel Lorenzo, následován Stonerem a dalšími. Projetí stadionem, místy zdvořilý potlesk. Pak následovalo drobné zamávání do kamery od Rossiho (ještě z boxů) a tribuny se mohly doslova utleskat, utroubit a ukřičet k smrti. Nemusíte být Valeho fanoušci, ale uznávat ho musí snad opravdu každý. On je opravdová ikona a velvyslanec svého sportu.

Jestliže mi zvuk MOTO 2 nepřišel úplně košer, pak MOTO GP uvedlo moje tělo do oktanové extáze. Kdybych to měl zkusit pojmenovat, došel bych asi k definici „čistá dunivá síla“. Těžko se to popisuje, to člověk prostě musí zažít. V tomto ohledu bych rád zažil porovnání se Superbiky a motory o obsahu 990 ccm, které se oproti současným osmistovkám pojedou příští rok.                 Jinak je prostě fascinující vidět závodníky v podstatě ležet na nádrži, jak svým kolenem míjejí obrubníky jen o několik centimetrů, a v rukách drží několikakilový kolos, který je schopen vyvinou rychlost přes 300 km/h. Ovace každé kolo pro Abáju a Rossiho snad zmiňovat nemusím Po skončení závěrečného tréninku nastala hodinová pauza. Rozhodně se ale nejednalo o hluché místo, navíc po hodině sezení začíná dávat spodní zadní část těla najevo, že by se nějaký pohyb hodil, a polohy usazení se fanouškům hledají stejně obtížně, jako závodníkům v sedle motocyklů. Byl právě ideální čas brzkého obědu. Jako proprieta posloužil hot dog a půllitr Starobrna (120 Kč – díky Ferdo), tomu říkám byznys. Zbývalo ještě omrknout stánky. Nejvíce lidí stálo samozřejmě u žlutého VR|46. Kouknu tak znalecky přes pult s dvoukilem v kapse…hmm, čapka 800 Kč, model motocyklu 600 Kč, dětské tričko 1500 Kč…že bych si aspoň koupil klíčenku jako upomínku? Aha, 350 Kč, tudy cesta nevede. Byznys, já vím .

Závod 125 ccm (11:00)

Přiznám se, že jediná třída, kterou pravidelně sleduji v TV je MOTO GP, naštěstí pro mě byl v poli 125tek i český zástupce Jakub Kornfeil a tak bylo komu fandit. Kuba se po startu z 18. místa posunul okolo 12. pozice, což byl slibný začátek.                                                                   Asi ve třetím kole přímo před „céčkem“ lehnul jeden ze závodníků z konce pole. Z pohledu diváka se nezdálo, že by udělal něco špatně. Klasický pád na přední kolo a sklouznutí do štěrku. Někdy stačí opravdu málo. Následoval zdvořilý potlesk, roztlačení mašiny a návrat do závodu. Můj respekt k ostatním závodníkům ihned o něco stoupl. Jsme prostě fanoušci toho nejkrásnějšího sportu na světě.                                                                                                 Nechci tu podrobně rozepisovat popis závodu, takže jen ve zkratce, co mě zaujalo a co jsem sledoval.                                                                                                                                  1) Kubův progres na konečné 7. místo – Klidná jízda hlavou, při které využil i pádů soupeřů. Po loňském 5. místu opravdu dokázal, že se umí vyrovnat s tlakem a že mu domácí trať svědčí.       2) Souboj cca pětičlenné skupinky o pódium – Fantastická bitva mladých dravců, kteří si nic nedarovali. Nastaly i takové situace, kdy do jedné zatáčky vjížděla trojice jezdců vedle sebe. Souboj vyvrcholil pádem jednoho z vlčáků v poslední zatáčce, posledního kola. Jinak to ani dopadnout nemohl. Body pro Kubu navíc.                                                                             Parádní bitvy až do konce, byl jsem plně spokojen. Časy na kolo se pohybovali kolem dvou minut a devíti vteřin, což oproti závodnímu tempu MOTO GP (02:00) nebylo zas tak zlé. Parádní rozloučení s malorážkami, které od příštího roku nahradí třída MOTO 3 s jednotnými motory.

Závod MOTO 2 (12:15)

Pro mě jednoznačně nejlepší závod dne. Krásná bitva o pódium, mezi Bradlem, Iannonem a Marquezem, až do posledního kola. Minimální odstup v cíli, o což se určitě postarali jednotné motory HONDA 600 ccm. Před jejich zavedením jsem byl velkým odpůrcem, dokonce ani loňský rok (vítězství Karla Abrahama v posledním závodě MOTO 2) mě úplně nepřesvědčilo o správnosti tohoto rozhodnutí. Zlom nastal právě až v Brně. Dejte závodníkům jednotnou techniku a oni vám ukážou, co znamená pojem „závodění.“ K super podívané taky přispěla smečka téměř 40 vlčáků na trati. Kam se hrabe MOTO GP. Taky mě trochu zaskočila antipatie většiny fanoušků ke Stefanu Bradlovi. To asi ten německý komentář .

Závod MOTO GP (13:45)

Následovala další úleva pozadí a procházka kolem stánků. To už bylo všude docela dost lidí a místy slušná tlačenka . Předzávodní proceduru zpestřil svými kusy pilot stíhacího letounu. To byl teprve zvuk .                                                                                                        K vrcholnému okamžiku dne (alespoň papírově) nemám moc co říct. Bohužel, současné pouze 17ti členné pole a jasné rozložení sil továren Honda-Yamaha-Ducati nenabízí moc příležitostí k úchvatnému závodění a střídání pozic. Škoda pádu Pedrosy, mohl zamíchat pořadím. Rossi o svoji šanci vybojovat pódium přišel už na startu, kde nedokázal zahřát optimálně pneumatiky a špatně odstartoval. Když Lorenzovi odešla přední měkká pneumatika, dostal se před něj jak Dovizioso, tak Simoncelli, a bylo jasno. Vpředu jel suverénně Stoner, za ním výše zmiňovaná dvojice, dále pak Spies s poraněnou rukou a Vale, který se dokázal propracovat pouze na 6. místo. Škoda pokaženého startu, nakonec 5 vteřin od pódia nebylo tak moc…ale na kdyby se nehraje. Zajímavostí byl snad jedině souboj Lorenza a Simoncelliho, dále pak pád Káji Abrahama před vlastním fanklubem na tribuně D. Abája je další kapitola sama pro sebe a zdá se, že v Brně tlak, který je na něj každoročně vyvíjen, bohužel nezvládá. Trochu líto mi bylo na posledním místě jedoucího Lorise Capirossiho. Tento veterán a jedna z ikon MOTO GP by si rozhodně zasloužil bojovat o vyšší pozice. Snad příští rok. I přes veskrze negativní hodnocení jsem si závod MOTO GP maximálně užil. Závěrečná děkovačka jezdců ukázala, proč je Vale ikona. Jako jediný zastavil a diváky pobavil pálením své zadní pneumatiky, i přes to, že dojel „až“ 6.                     Poté už následovalo opuštění okruhu. Tentokrát se jelo pěškobusem, ale kompenzací nám byla krásná krajina a tak jsem si cestu z okruhu vedoucí lesem krásně vychutnal. Oproti moderní technice, co řádila na dráze, nabídla příroda krásný kontrast.                                                   Odjezd z okruhu byl řízen policií, která navigovala dopravu do města. Tentokrát už ne tak úspěšně, jako při příjezdu, věřím, že člověk bez navigace nebo znalostí místního terénu by lehko zabloudil. My naštěstí měli celý víkend k dispozici mobilní navigaci Gábu, a tak jsme nikde nebloudili .                                                                                                                                                  Domů jsem se svezl příjemně klimatizovaným autobusem, se sluchátky v uších, ve kterých vyhrávali Iron Maiden, a pohledem na přenádhernou krajinu jižní moravy, kterou pomalu pohlcovala tma. Překrásný zážitek.                                                                                         Když jsem si pustil přenos v TV ze záznamu, byl jsem až v šoku, o jak „nudnou“ záležitost se jedná. Člověka až štve, jak se nedokáže ponořit do atmosféry, náhle mu začne vadit komentář, který přerušuje řev motorů, apod. Abych jen nekřivdil, oproti sezení přímo na trati je snadnější identifikace jezdců, ale to dohadování, kdo z trojice Pedrosa, Stoner, Dovizioso spadl, mělo něco do sebe. A taky do vás nepere sluníčko . Jinak ale nemám pocit, že bych na tribuně oproti TV o něco přišel. Ba naopak. Odvážím si s sebou tunu zážitků a krásných vzpomínek. Těžko si budu zvykat na sledování přenosů zase jenom v televizi.                                                                          Tím, jak se moje vyprávění blíží ke konci, se sluší poděkovat Ferdovi a Gábině (vč. její rodinky ). Za odvoz, ubytování, jídlo, pití, fajn konverzace atd. Je toho spoustu. Ale vím, že bez nich by se tento výlet uskutečnil jen těžko. Těžko bych řešil dopravu na okruh a asi by pro mě bylo složité přespat někdo v kempu. Takto mě celý den vyšel na necelé 2.000 Kč, takže i nevýdělečný student, jako jsem já, to může zvládnout. Takže díky! Pokud bych se měl rozhodnout, zdali příště pojedu zas, neváhal bych. Odpověď je doufám evidentní.   

Doufám, že se vám čtení líbilo a pomohlo přiblížit úžasnou elektrizující atmosféru MS.

Nashle u dalších závodů!