Bylo to v roce 1995, kdy mi jedem můj známý navrhl, že mi půjčí Tatru 57 z roku výroby 1933, aby jsem s ní mohl jet veterán rallye. Jednalo se o Memoriál Františka Procházky v Ostravě. On sám lel se svým druhým auťákem Tatraplánem, vlastně Škodaplánem, protože tento vůz už byl vyrobený díky komančům v Mladé Boleslavi.
Když jsem s Hadimrškou, tak se jí lidově říkalo, přijel na startovní rampu, tak se mě pořadatelé ptali, ostatně jako každého co všechno jsem s tímto vozem musel udělat, aby jsem mohl vyrazit na tento závod a já odpověděl, že jsem ho jenom umyl a nalil benzín. Protože motor byl ještě studený a já ho nechtěl trápit vysokými otáčkámi, tak mi zdechl. Pořadatel se mě hned zeptal, jestli jsem už dojel a já odvětil, že né, že to není Škodovka, ale Tatra a s oběma rukama na volantu jsem zmáčkl nohou startovací spínač, který je na podlaze a Tatrulka okamžitě chytla. Takový aplaus od několika stovek diváků by jsem Vám všem přál zažít. Na začátek závodů to bylo hodně příjemné povzbuzení.
Pak jsme pomalu vyjeli městem podle pohádky, to je itinerář hodně podobný tomu, jaký asi znáte z normální Rallye.
Pak jsme jeli vedlejšími cestami po okolních vesnicích a městečkách, kde byly různé soutěžní body jako rozjezd do kopce s krabičkou zápalek pod zadním kolem, jízdy zručnosti, nebo vyběhnutí ke kostelu a spočítání schodů. Taky se jednalo o znalostní testy z historie Tatry, kde jsem moc kovaný nebyl, ale kdo měl uši na pravém místě, tak se i v tom dokázal trochu orientovat a moc bodů jsem neztratil. Bylo nádherné počasí pro polokabriolet a stažená střecha byla další z prvních příjemných odměn, kterou nám pan Šustala-stvořitel automobilky Tatra poskytl. Vůz který má dřevěný rám se na silnici choval naprosto splehlivě a ůžasně seděl na vozovce. Tak jsem si pěkně pádil, někdy až osumdesátí kilometrovou rychlostí vstříc dalším zážitkům. Proti defektu ale neodolala stařičká pneumatika značky Baťa, ale vyměnit kolo nebyl žádný problém. Spíše jsem trochu bojoval se řadící pákou, která byla na levou ruku a bez synchronů. Na volant, který byl na pravé straně jsem si zvykl okamžitě.
Pak už nás žádné další problémy nečekaly a mávání lidí, kteří nás zdravili na každém kroku bylo pro nás všechny hodně příjemné a zažili jsme hodně podobný pocit, jaký prožíval Loprais, když se vracel z Dakaru. Po celodenním kocháním tohoto nádherného svezení jsme dojeli do cíle v Kopřivnici, kde byla velká sláva a navečer jsme se přesunuli do nějaké vedlejší vesnice, kde byl opravdový cíl a asi po 230ti kilometrech v ostravskodakarském vedru jsem si mohl vychutnat mok značky Radegast plnými doušky.
Po večeři, kde jsme si všichni vykládali své zážitky a litovali piloty, kteří se trápili se stařičkou technikou, mimochodem dojeli úplně všichni. Pak nastalo vyhlášení vítězů. Moc jsem se mu ale nevěnoval, protože jsem tam stejně znal jenom pár lidí. Pak ale k mému podivu zaznělo mé jméno . Tak jsem zbystřil sluch a dozvěděl jsem se, že jsem se stal vítězem té nejstarší kategorie vozů. No to mě podrž, který dareba si ze mne dělá prdel, to vůbec není dobrý fór. Ale byla to pravda. Kolega, který mi žehličku/další lidový název této Tatřičky/ půjčil byl v sedmém nebi, které ještě více vzrostlo, když i on se stal vítězem své kategorie. Další navršení tohoto orgasmu přišlo, když byl vyhlášený na třetím místě v celkovém pořadí a já čtvrtý. To už se mi ani věřit nechtělo, bylo to jako sladký sen.
Když jsem se stal najednou tak slavný, tak si mě předvolala komise a říkala mi, že na takový výsledek běžně čekají veteranisti i dvacet let a pak přijde nějaký iniciatívní blbec a všechno jim vyfoukne. Jejich dovětek byl "se smíchem, Ty kurvo, třikrát jsme Ti to počítali a stejně jsi vyhrál."
Pak jsme začali dělat pravidelnou údržbu, nejdůležitější bylo namazat sebe.
To by člověk ani nevěřil, jak je takový úspěch drahý, taky by mohli naši úředníci pro takové účely to mazivo oprostit od nekřesťanských daní.
Ale mělo to i své výhody, při kterých se na cenu nemůže člověk ohlížet. Když jsem dělal poslední čestné kolo s touto vzácnou tekutinou značky Fernet, tak jsem se probojoval až ke stolu, kde spolu seděli dvě obrovské kapacity našeho národa, kteří mě pozvali ke stolu a s kterými jsem zůstal po celý zbytek večera, přesněji noci. Těmi kapacitami nebyl nikdo jiný, než Václáv Král, náš nejznámější designér světového formátu a František Šťastný. A pan Šťastný okamžitě přelomil ledy a požádal mě, ať mu říkám Vy Františku, to Vám byla pro mne taková pocta, že jsem měl hlavu téměř v kosmu, jak jsem byl na sebe pyšný. Klábosení bylo hodně zajímavé, Král mě trochu zasvětil do své minulé závodnícké kariéry a do světa designu a Vy František do své závodnické kariéry. A že bylo stále o čem povídat mi můžete věřit. Taky bylo stále co zapíjet, bývalých úspěchů i zklamání a zavodnických bolestí bylo opravdu hodně. Taky jsem se dozvěděl spoustu zajímavých drbů a různých postřehů z našeho motosportu. Šli jsme spát až po druhé hodině ranní a já se pak ještě dlouho vznášel v nádherném oktanovém snu.
Příští rok jsem už jel tento závod se svým kabrioletem Felicií, kterou jsem si pořídil, ale skončil jsem až čtvrtý, holt Škodovka na Tatru nikdy mít nebude.
Když jsem s Hadimrškou, tak se jí lidově říkalo, přijel na startovní rampu, tak se mě pořadatelé ptali, ostatně jako každého co všechno jsem s tímto vozem musel udělat, aby jsem mohl vyrazit na tento závod a já odpověděl, že jsem ho jenom umyl a nalil benzín. Protože motor byl ještě studený a já ho nechtěl trápit vysokými otáčkámi, tak mi zdechl. Pořadatel se mě hned zeptal, jestli jsem už dojel a já odvětil, že né, že to není Škodovka, ale Tatra a s oběma rukama na volantu jsem zmáčkl nohou startovací spínač, který je na podlaze a Tatrulka okamžitě chytla. Takový aplaus od několika stovek diváků by jsem Vám všem přál zažít. Na začátek závodů to bylo hodně příjemné povzbuzení.
Pak jsme pomalu vyjeli městem podle pohádky, to je itinerář hodně podobný tomu, jaký asi znáte z normální Rallye.
Pak jsme jeli vedlejšími cestami po okolních vesnicích a městečkách, kde byly různé soutěžní body jako rozjezd do kopce s krabičkou zápalek pod zadním kolem, jízdy zručnosti, nebo vyběhnutí ke kostelu a spočítání schodů. Taky se jednalo o znalostní testy z historie Tatry, kde jsem moc kovaný nebyl, ale kdo měl uši na pravém místě, tak se i v tom dokázal trochu orientovat a moc bodů jsem neztratil. Bylo nádherné počasí pro polokabriolet a stažená střecha byla další z prvních příjemných odměn, kterou nám pan Šustala-stvořitel automobilky Tatra poskytl. Vůz který má dřevěný rám se na silnici choval naprosto splehlivě a ůžasně seděl na vozovce. Tak jsem si pěkně pádil, někdy až osumdesátí kilometrovou rychlostí vstříc dalším zážitkům. Proti defektu ale neodolala stařičká pneumatika značky Baťa, ale vyměnit kolo nebyl žádný problém. Spíše jsem trochu bojoval se řadící pákou, která byla na levou ruku a bez synchronů. Na volant, který byl na pravé straně jsem si zvykl okamžitě.
Pak už nás žádné další problémy nečekaly a mávání lidí, kteří nás zdravili na každém kroku bylo pro nás všechny hodně příjemné a zažili jsme hodně podobný pocit, jaký prožíval Loprais, když se vracel z Dakaru. Po celodenním kocháním tohoto nádherného svezení jsme dojeli do cíle v Kopřivnici, kde byla velká sláva a navečer jsme se přesunuli do nějaké vedlejší vesnice, kde byl opravdový cíl a asi po 230ti kilometrech v ostravskodakarském vedru jsem si mohl vychutnat mok značky Radegast plnými doušky.
Po večeři, kde jsme si všichni vykládali své zážitky a litovali piloty, kteří se trápili se stařičkou technikou, mimochodem dojeli úplně všichni. Pak nastalo vyhlášení vítězů. Moc jsem se mu ale nevěnoval, protože jsem tam stejně znal jenom pár lidí. Pak ale k mému podivu zaznělo mé jméno . Tak jsem zbystřil sluch a dozvěděl jsem se, že jsem se stal vítězem té nejstarší kategorie vozů. No to mě podrž, který dareba si ze mne dělá prdel, to vůbec není dobrý fór. Ale byla to pravda. Kolega, který mi žehličku/další lidový název této Tatřičky/ půjčil byl v sedmém nebi, které ještě více vzrostlo, když i on se stal vítězem své kategorie. Další navršení tohoto orgasmu přišlo, když byl vyhlášený na třetím místě v celkovém pořadí a já čtvrtý. To už se mi ani věřit nechtělo, bylo to jako sladký sen.
Když jsem se stal najednou tak slavný, tak si mě předvolala komise a říkala mi, že na takový výsledek běžně čekají veteranisti i dvacet let a pak přijde nějaký iniciatívní blbec a všechno jim vyfoukne. Jejich dovětek byl "se smíchem, Ty kurvo, třikrát jsme Ti to počítali a stejně jsi vyhrál."
Pak jsme začali dělat pravidelnou údržbu, nejdůležitější bylo namazat sebe.
To by člověk ani nevěřil, jak je takový úspěch drahý, taky by mohli naši úředníci pro takové účely to mazivo oprostit od nekřesťanských daní.
Ale mělo to i své výhody, při kterých se na cenu nemůže člověk ohlížet. Když jsem dělal poslední čestné kolo s touto vzácnou tekutinou značky Fernet, tak jsem se probojoval až ke stolu, kde spolu seděli dvě obrovské kapacity našeho národa, kteří mě pozvali ke stolu a s kterými jsem zůstal po celý zbytek večera, přesněji noci. Těmi kapacitami nebyl nikdo jiný, než Václáv Král, náš nejznámější designér světového formátu a František Šťastný. A pan Šťastný okamžitě přelomil ledy a požádal mě, ať mu říkám Vy Františku, to Vám byla pro mne taková pocta, že jsem měl hlavu téměř v kosmu, jak jsem byl na sebe pyšný. Klábosení bylo hodně zajímavé, Král mě trochu zasvětil do své minulé závodnícké kariéry a do světa designu a Vy František do své závodnické kariéry. A že bylo stále o čem povídat mi můžete věřit. Taky bylo stále co zapíjet, bývalých úspěchů i zklamání a zavodnických bolestí bylo opravdu hodně. Taky jsem se dozvěděl spoustu zajímavých drbů a různých postřehů z našeho motosportu. Šli jsme spát až po druhé hodině ranní a já se pak ještě dlouho vznášel v nádherném oktanovém snu.
Příští rok jsem už jel tento závod se svým kabrioletem Felicií, kterou jsem si pořídil, ale skončil jsem až čtvrtý, holt Škodovka na Tatru nikdy mít nebude.
A nakonec pár snímků:
