Zdravím fanoušky motosportu a místní osazenstvo, tak tady je moje stručné info z výletu na Hockenheim a Nürburgring - Nordschleife.
Vyjeli jsme v neděli večer, cca. v osm hodin,v souladu s plánem dorazit do cíle někdy ráno. Cesta po noční D1 celkem šla,až na menší (asi 10-ti kilometrovou!)kolonu před Prahou…že tam bude před půlnocí by mně nenapadlo ani ve snu.A ještě lepší je když dorazíte na její konec a po příčině není ani vidu ani slechu. :-D No co už,v Plzni jsme natankovali,s tím že dotankujeme do plného těsně před hranicemi.Bohužel než jsme se vzpamatovali,bylo už pozdě a my byli za čárou.Nicméně pohled na ceník u první čerpačky nás uklidnil,cena za naftu v německu je zhruba jen o 2kč.za litr vyšší,takže žádná tragedie.
Po příjezdu na Hockenheim a marném hledání místa na zaparkování(všude samej zákaz stání,zastavení,otáčení popř. soukromý pozemek)se můj kolega naštval a rozhodl se že vjede přímo na okruh. Marně sem ho přesvědčoval že ta vrátnice tam není jen tak zbůhdarma a že auta, které tam každou chvíli projíždějí budou nejspíš patřit údržbě nebo zaměstnancům.Buď doufal, že si nás nevšimnou nebo nás prostě pustí dál.O pár vteřin později, když nachystaná historka o touze prohlédnout si okruh a kvůli tomu sem ujeté vzdálenosti, se setkala jen s nesouhlasným kroutěním hlavou jsme se museli otočit a na truc zaparkovali hned za plotem.Po rozednění ovšem jsme přišli na to, že je to parkoviště, kterého jsme si předtím po tmě nevšimli. Původní plán trochu se prospat a pak vyrazit na obhlídku vzal okamžitě za své a zavelel jsem do útoku.“ Jdeme! Když už jsme tu tak chci aspoň něco vidět.“ Měl jsem v plánu projít si původní okruh nebo alespoň to, co z něj zbylo a navštívit pomník Jima Clarka, ovšem ten pravý na místě jeho skutečné nehody, ne ten co je pro turisty na okraji nového okruhu. Chvilku mi zabralo se zorientovat, přece jen plánek okruhu a fotky seshora je něco jiného než stát vedle na trávě. Nakonec jsem zahlédl alej stromů lemující Paraboliku a už mi bylo jasné, kde jsme a určil jsem směr směrem ke Spitzkehre. Tam musí navazovat původní trať, po které jsme chtěli přijít až k pomníku. Cestou kolem plotu jsme se marně pokoušeli zahlédnou alespoň kousíček nové dráhy, všude kolem je cca. třímetrový ochranný val s plotem na vrcholu, k jehož zdolání by bylo potřeba horolezecké nádobíčko, a když už by se vám tam nakrásně podařilo vydrápat, je tam na plotě popínavá rostlina znemožňující zahlédnou byť i jen centimetr dráhy.Má to ten Bernie pěkně ošetřený… :-D Po příchodu ke Spitzkehre z venkovní strany kolega (dále jen Patrik) pochybovačně přejel nohou po povrchu cesty, posypané drobnými bílými kamínky. “Chceš mi tvrdit že tohle je trať po které se proháněli Prost, Senna a Mansell? Vypadá to spíš jak obecní chodník. A koukni jak je to úzké, sotva deset metrů…“ „Podívej Patricke, já netvrdím, že je to přímo TEN povrch,možná ho od té doby už pětkrát vyměnili,jen že je na stejném místě“. “Ale podívej kam až se to táhne, to chceš jít vážně až tam dozadu a pak naokolo zpátky?“ “Samozřejmě“ odvětil jsem a vyrazil k obzoru. Patrik obrátil oči v sloup a vydal se za mnou.Po asi 500-stech metrech vedla vlevo přímo kolmo k dráze cesta skrz les, a Patrik povídá “koukni, jestli je to tak jak říkáš, vede tenhle průsek přímo na protější stranu okruhu, jestli chceš mermomocí jít kolem dokola, já na tebe počkám na protější straně. Doufám že se setkáme dřív než dokouřím ty čtyři Marlbora co mi zbyly.Kdyby něco,máme mobil“. Proti tomu se ovšem nedalo nic namítat a vzápětí jsme se rozešli. Patricke lesem skrz okruh na protější stranu a já hezky po obvodu. Po chvíli,během níž mě předjel cyklista a z lesa na mně vybafla houbařka, jsem ale i já začal mít pochybnosti, cesta se ztrácela hluboko vepředu mezi stromy a navíc byla čím dál tím užší… V tu chvíli sem si na zemi všiml nepatrné bílé zaoblené čáry, téměř zedřené, v podstatě už neviditelné. Vedla od vnějšího okraje cesty a stáčela se přes ni kamsi do křoví-žádný náznak, žádná stopa po dráze, stáčela se prostě do ztracena. Vydrápal jsem se přes příkopu a přírodu na kopec, otočím se a…hurá,to je ono! Stál jsem přímo nad zatáčkou Ostkurve. Ovšem po asfaltu ani stopa, jen tráva a nahusto nasázené smrčky.Původní dráhu naznačoval pouze průsek mezi stromy. Zatáčka vypadala skoro jako klopenka, ten dojem byl ale zesílený tím že sem stál na bývalém ochranném valu pro diváky.Vydal sem se po pěšince kolem mysliveckého posedu, vyšlapané nejspíš houbaři a návštěvníky směrem zpátky k novému okruhu. Po chvíli už sem se začal ohlížet po oné cestě po které se vydal napříč okruhem Patrik, a zrovna když vytahovaju mobil že mu zavolám, zaslechnu praskot větví a tlumené nadávky. Asi po minutě se Patrik vynořil, mokrý a špinavý jak sviňa. J Celou tu dobu (cca půlhodinka) co mi zabralo obejití okruhu po obvodu suchou nohou, jemu zabralo prodírání se přes původní dráhu, teda cca.30 metrů skrz ony nahusto nasázené smrčky, divoké maliny a ostružiny…no byl na něj pohled, to vám povídám, a navíc byl rudý vzteky že já to přežil bez úhony na šatstvu.Teda alespoň prozatím, po chvíli dalšího putování jsme byli mokří oba. Kolem z pro mě nepochopitelných důvodů vyhloubených, cca.padesátimetrových pět metrů hlubokých jam přímo uprostřed dráhy. Nejspíš to měly být rybníčky, ale voda se v písčitém podloží kamsi vytratila. Po dalších pěti minutách chůze, vzdálenost si netroufám odhadnout, jsme zahlédli řadu několika stromů, původně musely stát přímo na okraji asfaltu.To musí být ono, Clarkovu šikanu jsme už nejspíš dávno přešli. Ovšem nic nenaznačovalo, že se jedná o ono kýžené místo, teprve po odhrnutí dvou křovisek se objevil malý asi půlmetrový křížek s mosaznou destičkou a nápisem, že tady, přímo na tomto místě zahynul roku 68 dvojnásobný mistr světa při závodech F2 a nad ní papírová fotka. Nic víc, nic míň. Tím pro nás procházka po starém okruhu v podstatě skončila, po dalších pár stovkách metrů jsme už viděli nový okruh a nájezd do Paraboliky. A tam, venku za plotem, byl ten druhý, oficiální pomník pro turisty kterým se nechce prodírat lesem a mokrou trávou. Mimochodem, je tam i pomníček Berta Hawthorna, pokud by to někoho zajímalo. Vyrazili jsme zpět k autu, osušit se, a počkat až v 10 hodin otevřou museum. Nakonec přímo tam, kde jsme zaparkovali nechali údržbáři otevřenou branku, tak jsme se na okruh přece jen dostali, přímo na tribunu, a sledovali jakési motokáry které si to rozdávaly mezi Mercedes arenou a boxy, částečně po okruhu a částečně po obslužných komunikacích uvnitř. Pak krátká návštěva musea (vstupné pouhých 6 euro, ale nic moc tam pro mě zajímavého nebylo, kromě několika stovek motocyklů se uvnitř nachází jen pár zajímavostí, staré vozy DTM, Williams R.Patreseho, Benneton M.Schumachera, jedno ATS-BMW a Lotus F4). V rohu je kino a před exponáty několik Playstation trenažérů, tak jen koupit několik nezbytných suvenýrů a rychle dál. Před náma je přece jen ještě kus cesty a největší výzva dne, pokořit Nordschleife J jak mi skoro celou cestu Patrik připomíná. Po absolvování dalších zhruba 250 kilometrů včetně oblíbených „umleitung“ objížděk… mimochodem ty byly jak při sjezdu na Hockenheim tak i tady na Nürburgringu , sjezd přeškrtnutý a ty se cizinče starej.Navigace sice hlásila další sjezd o pár kilometrů dál, jenže tím se dostanete akorát tak do protisměru na stejnou dálnici. A tam na vás čeká? Správně, další objížďka a další přeškrtnutý sjezd. „Sakra vždyť tady snad žijí lidé, tak jak se dostanou domů když sem přijíždí po dálnici“ mumlám si pod fousy a jedu ještě dalších pár kilometrů, kde již konečně byla vyznačená objízdná trasa přímo do městečka Nürburg. „Fakt se mi ten výlet začíná líbit,teď si připadám jak u nás v Jeseníkách“ libuje si Patrik a po chvíli křičí „zastav,vidíš to co já?!“ Poslušně naproti na odstávce zastavuju a vyvaluju oči za plot, za kterým se rýsoval kousek dráhy s červenobílým obrubníkem. Nordschleife, teda alespoň její kousíček, jedna zatáčka , byla vidět přímo ze silnice. Ale jak prudká a jaké brutální převýšení, „to se simulátorem nemá nic společného“ hodnotím to. „Pojď, pak se tu vrátíme, zjistíme nejdřív co a jak a kde“. Sedáme do auta a po několika odbočkách, teď již dobře značených přijíždíme podél tříkilometrové cílové rovinky přímo na kruháček u vjezdu, k restauraci „Zelené peklo“.V tu chvíli ovšem by se ve mně krve nedořezal. Umíte si představit to zklamání když jsem zjistil že okruh je momentálně (zrovna dneska!)pro veřejnost uzavřený, jelikož se koná jakýsi evropský sjezd motocyklových cestovatelů nebo co… Německy rozumím prachbídně, bylo mi trapné se vyptávat, nicméně z informační tabule jsem vyrozuměl že v 17:15 snad otevřou. Jelikož byly zhruba dvě hodiny, co s načatým odpolednem? Jdeme se kouknout na hrad Nürburg, na nový okruh a pak kolik času nám zbude, uvažujeme. Znovu teda sedáme do auta…co vám mám povídat, nový okruh je (nebo byl, podle toho kdy to budete číst) obklopený lesem jeřábů, téměř všechny budovy srovnané se zemí a vystavěné od základu znova, opět neproniknutelné oplocení že nezahlídnete nic a neproklouzne ani mravenec.Tak jen fotka u sochy Fangia před branou, dalších několik nezbytných suvenýrů ve Fanshopu a hurá na hrad. Snad alespoň z něho něco zahlídnem…Patrika sem přemluvil až tvrzením, že autem se dá zajet přímo k bráně (což sice nebyla pravda, ale účel to splnilo J) , zaparkujete asi 500 metrů níže u hospody. Následuje docela dost prudký kopec po celkem udržovaném chodníčku (nadávky a supění sem poslouchal celou cestu až nahoru :-D ) nicméně po zběžné prohlídce a zjištění že ani seshora nic neuvidíme se vydáváme opět na známou zatáčku viditelnou ze silnice. K vidění toho na dráze ovšem moc nebylo, „klub důchodců“ na motorkách se tam projížděl rychlostí úměrnou deštíku který se znova nad okruhem přehnal. Ani jsem se jim nedivil, při procházce podél dráhy se mně jímala posvátná úcta až hrůza. Ta trať je tak úzká, zatáčky tak prudké a neuvěřitelné klesání a vzápětí stoupání… copak je vůbec možné že Stefan Bellof tuhle trať projel za neskutečných 6min.11sec??? Průměrnou rychlostí přes 200 km/h??? A to nebyla zrovna formule 1 v čem to dokázal, že. Cestou zpátky k autu mně zastavil jakýsi stařík s hůlčičkou a bradkou a částečně německy, částečně anglicky se mně ptá kde je vjezd na smyčku. Při tom se opírá o starší BMW M3 červené barvy. S trochou nedůvěry se mu pokouším vysvětlit že tam nic neuvidí, že tady má lepší vyhlídku, on na to že se přece nepřijel dívat, ale jezdit! V duchu nad ním udělám kříž, pomyslím si něco o tom že to možná bude jeho poslední jízda v životě, a na letáku s plánkem mu ukazuju kde jsme teď a kde je příjezd na okruh. Poděkuje a my jdeme dál. Startovní horečka stoupá, za půl hodiny se brány pekel otevřou a snad i my se svezeme. Na parkovišti zatím těžká nuda, motorkáři se vozili pořád dokola, sotva z okruhu vyjeli hned zase znova a znova a vůbec se netvářili že by už snad měli končit. A ve mně se začínal vařit vztek. „Nó jen si jeď, zadarmo ať tě rozškubne co?“ Řeknu vám, že po celonoční jízdě a celodenním chození jsem byl už tak vysílený že mi dělalo problém byť i jen stát rovně, opírám se o sloupek, sednout nebylo na co bo je všecko mokrý a co není, na tom se rozvalujou motorkáři a jejich fakani. Dlouhou chvíli si zatím zkracuju koukáním na instruktážní film „jak se chovat na Nordschleife“, jak nechat bezpečně předjet, ukázat blinkrem když někoho pouštíte, držet se vpravo, jak zavolat pomoc v případě nehody nebo poruchy, docela zajímavé. Nicméně začínám toho mít vážně dost když najednou se začíná vytahovat roleta nad automatem s lístkama a komisaři začínají vyklízet motorkáře z placu. „Chválabohu, už je to tady“ prohlásím a koukám se na okolo stojící němce co se bude dít, kdo si jako první půjde jízdenku koupit, jelikož nevím jak na to. Ti se ale dívali na nás, evidentně z toho taky nebyli moudří. Patrik se v náhlém duševním vzepjetí rozejde přímo ke stroji, vrazí tam dvacetieurovku a mačká čudlík… a světe div se, mašina zarachotí a vyplivne kartičku s magnetickým proužkem. Tak to bychom měli, po něm jdu já a zakupuju si další. Do němců v tu chvíli jako když střelí a najednou je před automatem dvacetimetrová fronta jak za starých časů na maso. Sedli jsme do auta a já se chtěl zařadit do fronty. Teda, po shodnocení jejího obsahu jsem se začínal stydět, v čem že to tam chci vyrazit, to byly samé Porsche, BMW M3, M5,M6, Audi R8,RS4, Honda Type R , S2000 atd. „Doufám že nechceš vyrazit před nima, radši počkáme až odjedou, přece nechceš aby nás předjeli dvakrát než se doplazíme do cíle prvního kola“ prohodí Patrik a tak poslušně zase vyjedu z řady, objedu kolečko kolem parkoviště a poslušně se řadím až na konec fronty, předemnou zdánlivě jediné normální autíčko Austin Mini. Ovšem v závodní úpravě i se zabudovaným rámem , kola odhadem tak 220 na 40 a s řidičem s nasazenou helmou a bezpečnostními pásy. No potěš koště, to bude jízda. Konečně jsme na řadě, do závory vrazím první kartičku, ta se zvedá, na displeji svítí „štastnou cestu“ a vyrážíme. Hned po opuštění závory cca. po 100 metrech ovšem vjíždíme do pro mě naprosto nepochopitelně umístěné umělé šikany z kuželů, která je tu nejspíš jen proto aby zchladila horké hlavy a aby někdo nevypálil přímo na trať dvoustovkou. „No co, vsadím se že než tudma pojedu po druhé, někdo to rozčísne a kuželky se budou válet všude okolo“ říkám si, zatímco se pokouším prodrat tou uličkou, vypadající že takhle zůstala ještě po motorkářích jak byla úzká. Vjezd na trať je koncipovaný zhruba v polovině bývalé zhruba tříkilometrové cílové rovinky, nyní z bezpečnostních důvodů rozdělené zhruba na půl, aby se tam nedalo jet třístovkou (pro mě nanejvýš dvoustovkou, a to ještě kdoví jestli bych to stihnul rozjet) :-D Patrik s nachystaným mobilem začíná natáčet, konec rovinky, zatáčka vpravo, vlevo,pak zase vpravo a jste u starých boxů, naproti nájezd a výjezd na nový Nürburgring, komentuju si pro sebe a pro Patrika. „Pojedeme hezky opatrně a zvolna, však sme na vyjíždce a ne na závodech navíc je trať mokrá“ ujišťuju ho . Ovšem chyba lávky, předsevzetí je jedna věc a realita druhá, když vás v jednom kuse někdo předjíždí tak to nevydržíte a šlápnete na plyn taky. Ale nedojel sem ani do čtvrté zatáčky, možná páté přesně to nevím, ale někde v pasáži Flugplatz to s plynem přeháním, kola se protočí a předek auta se hrne vesele ven z dráhy, Patrik křičí „uber, uber!“, já pouštím plyn, gumy se zahryznou do asfaltu, předkem to hodí naproti,kde už mezitím dráha není, jelikož zatáčka ta mrcha se stáčí naopak, jen blížící se svodidla, strhávám volant opačně, auto se naklání jak plachetnička na třímetrových vlnách, no ,po třech vteřinách strachu a po sto metrech kličkování kdy se dohadovala fyzika s andělem strážným, se auto zázrakem uklidňuje a srovnává...Bavorák jehož řidič s pobavením sleduje co se z toho vyklube, šlápne na plyn a mizí v dálce za neuvěřitelného ryku z výfuku. Dalších pár minut jsme byli jako opaření, nevěřícně sleduju ostatní „borce“, připadám si jako bych jel po ledě na ojetých letních slickách zatímco ostatní vypadají že mají nejmíň zimní s nastřelenýma hřebama. Nechápu. Blížíme se k Adenauer-Forst, „počkat, tady je to úplně jinak, to by měla bejt skoro rovina, tady se to dá v GT4 projet skoro 270…“ jo, povídali že mu hráli, to určitě, tohle nemá s Playstationem nic, ale vůbec nic společnýho, zatáčky jsou mnohem ostřejší, auto skoro vůbec nebrzdí, ty neuvěřitelné padáky a stoupáky do zatáčky za horizont, a ty obrubníky…Na simulátoru se dá v nouzi spousta šikan projet rovně, prostě přeletíte travnatý ostrůvek a jedete dál, ale udělat to v realném životě? Nejspíš by jste tam nechali obě nápravy a olejová vana by vám zamávala na rozloučenou než by jste dořekli „a kruci“. Za chvíli by měla bejt rovinka, pak pravá zatáčka a karussel , povídám Patrikovi, „rád bych ho projel vnitřkem ale copak to jde?“ Za mnou už jsou nachystaní další čtyři dravci, tak jedu vrchem a s úžasem sleduju Porsche, za ním další Austin v závodní úpravě jak to berou pěkně zvostra, ten Austin v takovým záklonu že je mu vidět spodek, poršák vesele zadrhnul předkem i zadkem až se za ním vyvalily plastové špony ze spojlerů “Vidíš to??Vidíš jak ty auta huntujou, prasata!!!“ řve mi Patrik do ucha. Po chvíli dojíždím Nissan Micra, Patricke prohlásí „prosím tě předjeď alespoň jeho, ať máme aspoň jeden zářez“,mezitím sleduju s údivem prachsprostého služebního pickupa citroen se zaplechovanýma oknama a s reklamou na servis praček a myček…asi služební cesta nebo co. Nissánek předemnou vzorně uhýbá na stranu a ukazuje blinkrem že ho mám předjet,ale kde? „ Vždyť on je širokej jak sviňa“ prohlásím o asi druhém nejmenším autě na evropském trhu, zatímco nás předjelo dalších pět aut, „počkej, za chvíli už bude cílová rovinka, tam ho trhnu“ povídám ale bohužel, sotva na ní najedete se za váma rozeřve jakési Subaru a vy se zas poslušně dekujete stranou. Po dalších pár vteřinách vyletí tachometr poprvé přes 160, ale to už je pozdě, už je konec, a vy vidíte výjezd na parkoviště.Tak snad v příštím kole. „Jak mám ukecat toho komisaře aby pět minut po mně na dráhu nikoho nepouštěl, ten karusel si musím projet vnitřkem, přes to nejede vlak“ povídám Patrikovi a on na to „tady mi zastav, já vystupuju a ty si dělej co chceš, já už mám tý hrůzy až po krk“ a v šoku otevírá dveře ještě snad v padesáti kilometrové rychlosti. „To nemyslíš vážně,teď si mněl jet ty“ a on na to že mi tu jízdu radši daruje. Donutím ho zůstat v autě jenom díky tomu že jsem znova šlápl na plyn a zastavil až před závorou. Tam už nechtěl dělat scény, tak jsme jeli znovu oba. Druhé kolo v pohodě, bez smyku, tentokrát karusel vnitřkem, paráda co vám budu povídat, sice jsme to neměřili se stopkami v ruce, ale první záznam na mobilu měřil něco málo přes 17 minut, věřím že kdyby bylo sucho tak to dám za 15, možná 14 minut ale to je strop .Pak ven z okruhu a parkoviště, oba vyklepaní jak startky a zastavujeme opět u staré známé zatáčky u silnice, dodneška nevím jak se vlastně jmenovala protože sice tam byl patník s ukazatelem 17 km ale s plánkem okruhu to moc nesouhlasí, jelikož podle něho už by to musela být cílová rovinka. Rychle cigárko a pozorujeme ostatní borce jak se tam prohání, bylo to v podstatě asi 20 pořád stejných aut, některé už jsme poznali po několika kolech podle pískání brzd, podle zvuku motoru aniž bychom je viděli. V tom mě Patrik zatahá za rukáv a užasle ukazuje na postarší červené BMW a mě málem vypadávají oči, ať mě vezme čert jestli to není ten samý děda s bradkou a hůlkou, kterého sem před hodinou posílal málem do hrobu, s otevřenou pusou hledím jak to tne stočtyřicítkou na do červeného vytočenou trojku (v tom samém místě sem se já plazil tak devadesátkou), řev jako hrom, za ním jenom dým od gum, levé zadní kolo na trávě, leknutím že to napálí do svodidla jsem jenom nadskočil, ale zkušeně ubral a srovnal to…snad bývalý závodník nebo co, to jinak není možné říkám si a v duchu se mu omlouvám. Tak to je skoro vše,ještě zbývá nalepit dozadu na auto nálepku s obrysem okruhu a nápisem Nürburgring Nordschleife, to v Ostravě stopro nikdo nemá a hurá domů.Cesta zpět už proběhla v relativním poklidu, okořeněná snad jen zásahem místní Cobry 11 když jsme zastavili na odpočívadle-strašně je zajímalo odkud jedeme a kam, když sem se pochlubil že z Nordschleife tak pořád chtěl vidět lístky, marně jsem se mu pokoušel vysvětlit že žádné nemám a proč, že vám je přece ta závora schlamstne a už je nevrátí, nakonec se nechali uchlácholit ukázkou zakoupených suvenýrů a letáčků z okruhu a propustili nás. Tak doufám že jste se nenudili,tohle bylo to nejdelší co sem v životě napsal :-D .